V dnešní době jsou pro spoustu zaměstnanců přesčasy běžnou, a také automaticky očekávanou součástí pracovního života. Zaměstnavatel tuto skutečnost šikovně schová za „flexibilní pracovní dobu“, a tak vás možná ani nenapadne, že i přesčasy mají svá jasně daná pravidla. Co po vás zaměstnavatel v žádném případě chtít nemůže a kdy vám musí přiznat náhradu za čas strávený prací navíc?
Co je to přesčas?
Prací přesčas se rozumí taková práce, která je vykonávaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele, případně s jeho souhlasem, nad rámec stanovené týdenní pracovní doby nebo mimo rozvrh pracovních směn. Nepatří sem tedy napracování volných hodin nebo dní. Nařízenou práci přesčas musí zaměstnanec vykonat, jinak by to zaměstnavatel mohl vyhodnotit jako porušení pracovních povinností.
Podle zákoníku práce je možné požadovat přesčasy pouze výjimečně. Mohou být nařízeny i ve dnech pracovního volna, avšak pouze za specifických podmínek. V těchto dnech mohou být zaměstnancům uloženy jen naprosto nezbytné druhy prací, které by v jiné dny nemohly být provedené. Většinou se jedná o opravné nebo inventurní práce nebo pokrytí směny za zaměstnance, který se do práce nedostavil.
Kolik hodin maximálně můžete pracovat přesčas?
Zaměstnavatel vám může nařídit práci přesčas v maximálním rozsahu 8 hodin týdně a 150 hodin ročně, pokud nebylo smlouvou stanoveno jinak. Také nelze v práci trávit více než 12 hodin denně (netýká se samozřejmě povolání, kde jsou dlouhé směny dané povahou profese). Výjimkou jsou těhotné zaměstnankyně, zaměstnanci pečující o dítě mladší jednoho roku a zaměstnanci pracující na zkrácený úvazek. Těm přesčas nařídit nelze.
Za práci přesčas vám náleží příplatek v minimální výši 25 % průměrného výdělku, se zaměstnavatelem se ale můžete dohodnout také na poskytnutí náhradního volna v takovém rozsahu, v jakém jste pracovali nad rámec stanovené pracovní doby. Pozor na to, že přesčas musí být vždy vysloveně přikázaný nebo schválený zaměstnavatelem.
